Pohádky

Svým nejsladším hláskem liška pokračovala: "Jaké máš pěkné oči. Zdá se, že na sobě nemáš nejmenší chybičku! Jsi naprosto dokonalá." Vráně se v životě nedostalo tolika lichotek. "I když jsem neslyšela tvůj hlas," pokračovala liška, "jsem přesvědčená, že jen tak dokonalý tvor jako ty může mít nádherný zpěvný hlas."

Vrána, která až dosud blaženě hltala liščinu chválu, pocítila při lichotivých slovech o svém hlasu pochybností. Nikdy neslyšela, že by vrány byly skvělí zpěváci. Samozřejmě, že je velice krásná vrána, ale že by to platilo i o jejím hlase? Liška může mít pravdu. A vrána upřeně pohlédla ze stromu na lišku, která právě říkala: "No tak, králi ptáků, poslechněme si tvou krásnou písničku..."

Vrána zapomněla na opatrnost, otevřela zobák, zhluboka se nadechla a nahlas zakrákala: "Krá, krá!" Kus sýra jí vypadl ze zobáku. "Zasloužila jsem si to," řekla si liška, když si pochutnávala na lahůdce. Pak si oblízla tlamu a znovu se obrátila k vráně na větvi.

"Hloupá vráno! Ty jsi ten nejhloupější pták, jakého jsem kdy viděla. Máš nejhorší hlas, jaký jsem kdy slyšela, ale hlavně jsi ten nejhloupější pták na světě. A děkuju za sýr!" Pak, spokojená sama se sebou, odběhla...

Chudák ani nestačil okem mrknout, a už lezl stařík zpátky z vody ven.
V ruce držel zlatou sekeru.
„Tu máš,“ Je to tvá sekera ?“
„Ne, ta není moje," odpověděl chudák.
Stařík se ponořil znova. Když vyplaval, podával chudákovi stříbrnou. A tahle je tvá?"
,,,Taky ne," odpověděl chudák.
Stařík se ponořil potřetí a vytáhl železnou.
,A co tahle?" ptal se.
„Ta je má"` vzkřikl chudák.

Chytil sekeru a chtěl utíkat domů. Ale stařík ho nepustil: „Počkej; vem si
i tyhle dvě. Když ty nehamoníš, já nebudu taky odpočítávat."
„No, když je to tak, děkuju ti," řekl chudák. „Nikdy ti to nezapomenu."
A šel domů. Na rameni si nesl všechny tři sekery: zlatou, stříbrnou i železnou.
Uslyšel o chudákově štěstí bohatý soused a popadla ho taková závist, že mu ani nedala usnout.
Půjdu taky k řece, řekl si, možná že se to povede i mně. Vzal starou sekeru a vypravil se do lesa.
Došel až k tomu místu co chudák. Máchl všehovšudy jednou, sekera sletěla z topůrka a žbluňk do vody.
„Oh já nešťastník, já ubožák" vzkřikl boháč.
Najednou v křoví něco zachrastilo, zašustilo, hup a dup,, hup a dup, z lesa se vybelhal kulhavý dědek. Místo vousů měl šedý mech, místo knírů borové větévky a místo nosu jedlovou šišku.

Jeden chudý dřevorubec žil se svojí ženou a třemi dcerami v malé chýši na kraji jednoho zapomenutého lesa.
Jednoho rána, když šel za svou prací, řekl ženě:
„Ať mi oběd přinese do lesa nejstarší dcerka nebo nebudu nikdy s prací hotov. Aby se neztratila,“ pokračoval: „vezmu si s sebou pytlík s prosem a to budu cestou rozsypávat.“
Když stálo slunce vysoko nad lesem, vydala se Malvínka s košíčkem a hrncem plným polévky na cestu. Ale polní a lesní vrabčáci, skřivani a pěnkavy, kosové i čížkové už to proso dávno sezobali a děvče nemohlo cestu nalézti. Tak kráčela Malvínka nazdařbůh stále za nosem, dokud slunce nezapadlo a nenastala noc. Stromy se ve tmě strašidelně chvěly, sovy houkaly a na Malvínku padnul strach.

Tu uviděla v dálce světýlko, jak blikotá mezi stromy.
„Tam musejí bydlet lidé,“ pomyslela si: „jistě mě nechají přenocovat.“ a šla za tím světlem.
Zanedlouho přišla k lesní chaloupce, kteréž okno zářilo do tmy. Zaklepala a ozval se chraplavý hlas:
„Dále!“
Dívka vešla do tmavé předsíně a zabušila na dveře od světnice.
„Jen dál!“ zavolal ten hlas.
Když Malvínka otevřela, seděl tam u stolu prastarý, šedivý muž, hlavu měl podepřenou dlaněmi a dlouhé bílé vousy mu splývaly ze stolu až na zem. Na peci ležela tři zvířata, slepička, kohoutek a jedna strakatá kráva. Malvínka staříkovi vypověděla svůj příběh a poprosila ho o nocleh.
Muž pravil:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
A zvířátka odvětila „Duks!“, což muselo znamenat dozajista: „Ano.“, protože stařec pokračoval:
„Tady je všeho dosti, jdi do kuchyně a uvař nám večeři.“
Malvínka našla v kuchyni dostatek všeho a uvařila výtečné jídlo, ale na zvířátka si ani nevzpomněla. Přinesla plnou mísu na stůl, sedla si k šediváčkovi a jedla a tišila svůj hlad.
Když se byla nasytila, zeptala se:
„Jsem unavená, kde je nějaká postel, do které si mohu lehnout a spát?“
Tu zvířátka odvětila:
„S ním jsi jedla,
s ním si pila,
na nás si však nemyslila!
Sama hledej jak
v noci budeš spát!“
Tu pravil stařík:
„Vyjdi nahoru po schodech, tam najdeš komoru se dvěma postelemi, natřes pokrývky a povleč čistým bílým prostěradlem, neboť já si půjdu taky lehnout.“
Malvínka vystoupila nahoru, a když pokrývky natřepala a postele čistě povlékla, do jedné se položila bez toho, že by na starce čekala. Po nějaké chvíli přišel šediváček, posvítil si na Malvínku a potřásl hlavou. Viděl, že tvrdě spí, tak otevřel padací dvířka a nechal ji spadnout do sklepa.
Dřevorubec přišel pozdě večer z lesa domů a činil svojí ženě výčitky, že ho nechala celý den hladovět.
„Není to moje vina,“ bránila se žena: „Malvínku jsem s obědem poslala, ale asi zabloudila, nu snad ráno přijde zpět.“
Ráno dřevorubec vstal a chtěl zase do lesa, své ženě poručil, aby mu tentokráte přinesla oběd prostřední dcerka.
„Vezmu s sebou pytlík s čočkou,“ řekl: „její zrníčka jsou větší jako proso, Karolínka je lépe uvidí a neztratí cestu.“
Kolem poledne vyšla Karolínka s jídlem do lesa, ale i čočka zmizela, lesní ptáčkové ji jako proso předešlého dne sezobali, ani zrníčko nenechali.
Karolínka tím lesem bloudila sem a tam až do noci, nakonec přišla k té lesní chaloupce, byla pozvána dovnitř a poprosila o jídlo a nocleh.
Bělovousý stařík se opět zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
A zvířátka opět odvětila „Duks!“ a vše se odehrálo jako předešlého večera. Karolínka navařila dobrého jídla a jedla a pila se stařečkem a o zvířátka se nestarala. A když se pak po lůžku sháněla, tu ji zvířátka odvětila:
„S ním jsi jedla,
s ním si pila,
na nás si však nemyslila!
Sama hledej jak
v noci budeš spát!“
Když usnula, přišel šediváček, potřásl hlavou a nechal ji spadnout do sklepa.
Třetího rána pravil dřevorubec své ženě:
„Dneska pošli s jídlem tu nejmladší, ta je hodná a vždy poslušná, ta ze správné cesty nesejde jako její sestry, které by se jen rojily jako divocí čmeláci.“
Ale matka nechtěla a řekla:
„To mám i své nejmilejší dítě ztratit?“
„Neměj obavy,“ odvětil muž: „to děvče se neztratí, je chytré a rozumné, vezmu si s sebou hrách a budu jej sypat na cestu, neboť je ještě větší něž čočka a cestu jí ukáže.“
Ale když Apolenka s košíkem přes ruku vyšla z domova, tak lesní holoubkové měli hrášek už dávno ve volátkách a ona nevěděla, kudy se má vydat. Měla starosti a myslela ustavičně, jak ubohý otec hladoví a její dobrá matka bude naříkat, když se ztratí. Konečně, když se setmělo, uviděla světýlko a přišla k lesní chaloupce. Tam přátelsky poprosila, zda by mohla přenocovat a muž s bílým vousem se opět zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co radíte mi?“
„Ducks!“ řekla opět zvířátka. Apolenka šla k peci, kde zvířátka ležela, pohladila kohoutka i slepičku po hladkém peří a strakatou kravičku pošimrala mezi rohy. A když na přání staříka uvařila výtečnou polévku a mísa stála na stole, řekla:
„Mám se sytit a ta dobrá zvířátka nedostanou nic? Venku je všeho hojnost, napřed se postarám o ně!“
Tak Apolenka šla, přinesla ječmen a nasypala kohoutkovi a slepičce a kravičce předložila celou náruč voňavého sena.
„Nechte si chutnat, moji milí.“ řekla Apolenka: „Jistě budete mít i žízeň, přinesu vám čerstvou vodu.“
Potom přinesla vědro plné vody, kohoutek a slepička vyskočili na okraj, ponořili zobáčky a pak zaklonili hlavičky, jak už tak ptáčkové pijí. Také stračena učinila jeden mocný lok.
Když byla zvířátka takto obstarána, sedla si dívenka ke staříkovi ke stolu a dojedla, co ji byl nechal. Za chvíli se jali kohoutek i slepička schovávat hlavu pod křídlo a stračena též koulela ospale očima, tu řekla dívenka:
„Nepůjdeme už spát?“
A stařeček se zeptal zvířátek:
„Krásná slepičko,
kohoutku spanilý,
moudrá kravičko,
co tomu říkáte?“
Zvířátka odvětila:
„Ducks, s námi jedla
pila s námi též,
že na nás myslila
krásnou noc
přejeme
měkce lež!“
Tu vyšla Apolenka po schodech, natřásla peřiny, povlekla čisté prostěradlo, a když byla hotová, přišel stařeček, ulehl do jedné postele a rozprostřel si na pokrývku svůj dlouhý bílý vous. Apolenka si lehla do druhé postele, pomodlila se a usnula.
Spala klidně až do půlnoci, tu ji probudil nějaký ruch v domě. Ozvalo se podivné šelestění a praštění, dveře odskočily a bouchaly do stěny. Trámy praštěly, jakoby je někdo rval ze základů, pak to bylo jakoby se řítilo schodiště, a nakonec to zapraštělo tak, jakoby spadnula celá střecha. Pak najednou vše utichnulo a Apolenka, které se nic nestalo, zůstala klidně ležet a opět usnula.
Když ji ráno probudily sluneční paprsky, co to její oči viděly? Ležela v obrovském sále a vše kolem ní se skvělo v královské nádheře. Na stěnách rostly ve výšce na hedvábném podkladě zlaté květy, postel byla ze slonoviny a pokrývky z rudého sametu, na jedné židli vedle stál pár perlami pošitých střevíčků.
Apolenka si myslela, že je to jen sen, ale přišli tři bohatě oblečení sloužící a ptali se, co jim poroučí.
„Ale jděte,“ odvětila Apolenka: „já chci ihned vstát a staříkovi uvařit polévku a potom dát najísti krásnému kohoutkovi, slepičce a stračeně.“
Pomyslila, zda už stařeček vstal, a podívala se do jeho postele, ale on tam neležel, nýbrž nějaký cizí muž. A když si ho lépe prohlédla, viděla, že je mladý a krásný. Tu se probudil, posadil a řekl:
„Já jsem královský princ a byl jsem jednou čarodějnicí zaklet do starého, šedivého mužíka a musel jsem žít v lese, nikdo se mnou nesměl býti než tři věrní sluhové v podobě kohoutka, slepičky a strakaté krávy. A dříve jsem nemohl být z toho kouzla vysvobozen, dokud by nepřišla dívka, která by se nejen k lidem, ale stejně mile a přátelsky ke zvířatům měla. A to jsi byla ty! Dnes o půlnoci jsi nás vysvobodila a ta stará lesní chaloupka je opět můj královský palác.“
A když vstali, řekl princ těm třem sloužícím, aby vyjeli a přivedli Apolenčinu matku i otce na svatbu.
„A kde jsou mé dvě sestry?“ zeptala se Apolenka.
„Ty jsem zavřel do sklepa a zítra je nechám zavést do lesa k jednomu uhlíři, tam budou složit za děvečky, dokud se nepolepší a nenechají ubohá zvířata už nikdy hladovět.“